Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě

Přihlášení

Závaznost norem

Závaznost norem

Tímto úvodem v Z+i č. 5/2015 Legislativní komise ĆKAIT zveřejnila k dané problematice rozsáhlý orientační materiál. Reakce členů Komory nedala na sebe čekat a jejich doplňující dotazy byly obsahem dopisu předsedy ČKAIT ze dne 15.3.2017 adresovaný ředitelce odboru legislativního MPO ČR, JUDr. Jitce Rybové:

S ohledem na kompetenci Ministerstva průmyslu a obchodu v oblasti technické normalizace, se Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (dále jenom „ČKAIT“) obrací na Váš odbor se žádostí o stanovisko k otázce postavení českých technických norem (ČSN) ve vztahu k právním předpisům, které se na ně odkazují. Při uplatňování právních předpisů v praxi investiční výstavby, zejména při navrhování a realizaci staveb, se s odkazy na normy naše autorizované osoby běžně setkávají.

Postavení ČSN podle zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výstavbu je dobrovolné/nezávazné, avšak v řadě právních předpisů se setkáváme s odkazy, kde naplnění právního požadavku je vázáno na splnění požadavků konkrétní technické normy. Povinnost postupovat při určité činnosti v souladu s ČSN vzniká především na základě ustanovení právního předpisu, který vymezí vztah k dodržování souvisejících ČSN. Ve smyslu Usnesení vlády ČR č. 895/2002, o zajištění přípravy, přijímání a uplatňování technických předpisů a technických norem ve vztahu k zamezení neopodstatněným technickým překážkám mezinárodního obchodu (Usnesení), se v právních předpisech vyskytují různé formy odkazů na normy, jedná se zejména o odkazy výlučné, indikativní, a všeobecné. Otázce odkazů na normy se mj. podrobně věnoval i Ústavní soud ve svém nálezu z 26. května 2009 a stejně tak Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 28.5.2015 zn. 1 As 162/2014-63, avšak ve svém názoru na závaznost norem nejsou v úplné shodě/se poněkud liší. 

Podle našeho názoru, který se opírá o stanovený vztah konkrétního právního předpisu a normy, vzniká v  případě odkazu výlučného povinnost pro povinný subjekt, postupovat podle normy - jedná se tak o závazný požadavek. V případě indikativního odkazu je postup podle normy jen jednou z možností splnění právního požadavku. Předpis současně stanoví podmínku o průkazu splnění stejně kvalitní úrovně ochrany veřejných zájmů ve smyslu stanovených požadavků. Obtížně aplikovatelný z hlediska závaznosti je odkaz všeobecný. Ten zahrnuje normy, které se k danému předmětu vztahují, aniž by je příslušný předpis určoval individuálně. V tomto případě není zřejmé, zda jsou v daném případě závazné, v jakém rozsahu, či nikoliv. (Tento odkaz užívá např. stavební zákon, zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a další.)

V souvislosti s uplatňováním norem je dále třeba doplnit, že normy konkretizují technické požadavky obsažené v souboru předpisů provádějících pojem stavebního zákona obecné požadavky na výstavbu. Tyto předpisy, včetně odkazů na normy, patří k základním dokumentům při posuzování projektové dokumentace a dosažení požadované úrovně bezpečnostních a zdravotních požadavků a dalších požadavků veřejného zájmu jak pro státní tak pro soukromou sféru působící v oblasti přípravy, realizace a užívání staveb. V této souvislosti upozorňuji na nesoulad, pokud jde o přejímání evropských nebo mezinárodních norem do naší národní normalizační soustavy.

V současné době lze zaznamenat, že zahraniční normy se s větší frekvencí přejímají převzetím originálu bez překladu, tzn. vydání anglické verze normy s národní titulní stranou, národní předmluvou a přetiskem anglické verze. Přitom podle § 16 správního řádu je pro účely úředního styku stanoven český nebo slovenský jazyk. V takovém případě se jedná o zřejmý rozpor se správním řádem, neboť pro posouzení, projednání a realizaci stavebního záměru nebudou k dispozici potřebné dokumenty/normy v českém nebo slovenském jazyce.

V praxi navrhování a realizaci staveb často dochází k nejasnostem v případech odkazů na normy a povinnost podle nich postupovat. Svědčí o tom frekventované dotazy autorizovaných osob působících ve výstavbě, které se týkají postavení a „zezávazňování“ norem pro konkrétní stanovený vztah.

Obracím se na Vás proto se žádostí o vyjádření/stanovisko k výše uvedené problematice. Jde o problematiku „závaznosti“, resp. stanovení povinnosti naplnit právní požadavek konkrétní normou. Dotaz je směřován ke všem ČSN, které jsou zastoupeny v národní normalizační soustavě pro oblast výstavby, tzn. národních norem, převzatých evropských nebo mezinárodních norem, eurokódů, harmonizovaných ČSN, včetně hČSN pro stavební výrobky.

Odpověď nenechala na sebe čekat (datovaná dne 30.3.2017), zní:

 

K Vašemu dotazu ze dne 15. Března 2017, v němž se na mne obracíte ohledně technických norem, sděluji následující informace a to na základě interního projednání Vašeho dotazu s věcně příslušným útvarem a s Úřadem pro technickou normalizaci a státní zkušebnictví.

České technické normy nejsou podle § 4 odst. 1 zákona č. 22/1997Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění zákona č. 71/2000 Sb., obecně závazné. Uvedené ustanovení nicméně neznamená, že zvláštní právní úprava nemůže na technické normy odkazovat, a že zvláštní právní úprava za určitých okolností nemůže technické normy zezávaznit. Smyslem je doporučit určitý ověřený postup, který byl již ověřen. Přesun podrobností technického charakteru z vlastních právních předpisů do  technických norem, na něž tyto předpisy odkazují, je běžnou legislativní praxi v ČR i v jiných evropských zemích.

Odkazuje – li se při stanovení technických požadavků v právním předpisu na technickou normu, použije se přednostně indikativní odkaz. V tomto případě je třeba v právním předpisu výstižně definovat základní technické požadavky a zároveň uvést, že se považují za splněné, postupuje – li se ve shodě s určenou normou anebo její částí, definovanou v § 4a zákona o technických požadavcích na výrobky, která obsahuje podrobné technické požadavky. Shoda s určenou normou je jedním ze způsobů, jak prokázat splnění základních technických požadavků. Tyto požadavky mohou být splněny i jiným technickým řešením garantujícím stejnou nebo vyšší úroveň ochrany oprávněných zájmů.

Není – li možné využít indikativního odkazu, odkáže se na technickou normu v právním předpisu formou výlučného odkazu, čímž se stane technická norma nebo její část pro účely právního předpisu závaznou a její používání se stane povinné. Technickou normu, na kterou se v právním předpisu odkazuje formou výlučného odkazu, je nutné jednoznačným způsobem identifikovat. Užití výlučného odkazu je nutné též odůvodnit v důvodové zprávě nebo odůvodnění, a je též nutné, aby gestor právní úpravy text této technické normy bezplatně zpřístupnil.

Vámi zmiňovaný odkaz nebo odkazy ve stavebním zákoně (nejedná se o odkaz nebo odkazy indikativní nebo výlučné) lze nazvat odkazem všeobecným. Všeobecný odkaz obecně i když nevyhovuje čl. 45a Legislativních pravidel vlády, nelze vnímat za rozporný s ústavním pořádkem v případě, že je tento odkaz vyložitelný z dotčeného ustanovení a z kontextu právního předpisu. Způsob odkazu i jeho konkrétní provedení je v odpovědnosti gestora příslušného právního předpisu. Většinou ej využit proto, aby adresát právní normy věděl, že existují doporučení pro určité postupy v jednotlivých oblastech, které již byly řešeny a prověřeny a garantují stejnou nebo vyšší úroveň ochrany oprávněných zájmů. Protože pro určité oblasti je těchto postupu více, není je možné uvést v celém výčtu v právním předpise a je na odbornících v jednotlivých oblastech, aby tato odporná doporučení nalezli a využili anebo jinak prokázali, že dostatečně chrání zájmy v jednotlivých oblastech t už jde o bezpečnost, zdraví, technické vlastnosti apod.

Pokud jde o přejímání technických norem převzetím originálu bez překladu, je jeden ze způsobů jak evropské normě udělit status české technické normy. Tento způsob je uplatňován zejména u méně využívaných technických norem, protože personální možnosti Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví nedovolují zajistit překlad všech přejímaných technických norem.