Ing. V. Jandáček vzpomíná na povodně 2002
20 let od povodně: opět si zahráváme? - Ing. Václav Jandáček– 3. část
Dalším, kdo odpověděl na naše otázky, byl Ing. Václav Jandáček, autorizovaný inženýr pro obory Pozemní stavby, Statika a dynamika staveb. Ještě před tím, než povodňová vlna zasáhla Prahu naplno, zachraňoval například cennou sbírku modelů a jiných trojrozměrných předmětů Národního technického muzea z karlínské Invalidovny. Následně se podílel se svým týmem na sanaci řady poškozených objektů.
Jak jste se podílel na likvidaci a sanaci škod způsobených povodněmi v roce 2002?
Při povodních působila naše kancelář asi 14 dní v Karlíně při prohlídkách budov ve spolupráci se Stavebním úřadem Prahy 8. Současně nám běžela realizace velkého technologického zařízení v papírně ve Štětí, kde se pracovalo na lešeních s podlahou cca 1 m nad hladinou zátopy, aby se stihl termín výměny stroje. Celý podzim pak probíhaly nejen práce na prohlídkách poškozených staveb, ale i postupná náprava škod v základech a na stavbách. Vzhledem k počtu staveb to bylo nesmírně poučné, jak z hlediska stavebních konstrukcí, tak z hlediska založení staveb a základových poměrů.
Jak změnily povodně v roce 2002, resp. 1997, včetně následných sanací Vaši profesní praxi, resp. jak změnily české stavebnictví? Odnesl jste si Vy osobně z povodní v ČR nějakou profesní zkušenost?
Jak se změnilo české stavebnictví, nemohu kvalifikovaně posoudit. Povodně někoho vynesly vzhůru už tím, že o krizové zakázky se moc nesoutěží, na druhé straně ale škody na zařízeních a rozestavěných stavbách také nebyly malé. Docela mne překvapila rychlá sanace metra v Praze a velkorysost oprav veřejných statků. Vlastní zkušenosti byly asi přínosem, skončilo období, kdy se říkalo, že „poslední povodeň byla v roce 1890, a teď už nás chrání Vltavská kaskáda“. Stoupl zájem o vyznačení hladin předpokládaných stoletých vod ve výškopisu. Na některých místech se začalo uvažovat, jak budou budovy hrazeny, nebo zda budou jejich suterény řízeně zatápěny. I na kdysi opomíjený vodní tlak došlo. Pro mne byl zajímavý příklad hotelu Alta, který jsme v roce 1993 vyprojektovali a který byl v přízemí a suterénech zaplavený. Betonová konstrukce se přesto ukázala jako dobře obnovitelná. Podobným případem byl i pavilon goril v ZOO, kde se s vodou již počítalo a stavba byla koncipována na zaplavení. Opět se zde ukázala výhoda spojité monolitické konstrukce. Ta byla nejprve zatížena tlakem vodního sloupce, jenž stlačoval vzduch v místnostech, a v druhé fázi i vodou, která zbyla v prostoru atik, kde došlo k ucpání odpadů a odlehčovacích výpustí. Obojí zatížení stavba vydržela. Poučení přinesly i havárie domů v Karlíně, kde se sice cihelné stavby statečně držely, ale přesto došlo k několika kolapsům staveb nebo jejich částí. Příčinou vesměs patrně bylo ochabnutí zdiva v suterénech nebo prosednutím základových spár. Hlavní zkušeností však pro mne bylo zjištění, že odtokové poměry v údolí řek se vlivem zástavby a úpravy toků mění, a tak se po stu letech mohou dramaticky lišit i škody a rozsah povodní.
Dokázali bychom dnes podobným živelním katastrofám odolat lépe?
Odolání katastrofám vždy záleží na jejich rozsahu, časovém průběhu a možnostech společnosti. Máme štěstí, že žijeme v prostoru, kde je takřka žádná nebo jen minimální seismicita, naše řeky jsou úměrné našim možnostem a schopnostem, geologické poměry staré krajiny vesměs ustálené. A kromě lokálních pohrom katastrofy většinou nezasahují velká území. V posledních letech zlobil vítr a lesní požáry, ale i ty zasáhnou jen menší území. Katastrofy průmyslové a vyvolané lidskou činností lze předvídat těžko. Je však jasné, že zajištění jistoty desetinásobku, jak bylo druhdy slibováno v oblasti finanční, není ani v silách přírodovědců, ani techniků.
S odstupem 20 let se zdá, že veřejnost přestala vnímat povodně jako akutní hrozbu a nová výstavba opět vzniká i v záplavových oblastech. Jak apelovat na zdravý rozum lidí, potažmo stavebníků?
Veřejnost nebezpečí patrně trochu vnímat přestala, ale jemný čich pojišťovacích matematiků je dnes daleko ostřejší než před povodněmi. Samo stavění v záplavových oblastech není zcela vyloučeno, ale stavby a jejich vybavení tomu musí být přizpůsobeny a zakalkulované riziko se musí promítnout do jejich podoby. Většinou to znamená větší náklady, obětování prostor v nižších částech budovy a ztráty na obsahu těchto prostor. Z širšího hlediska by pak zdravý rozum měla udržet i státní správa a neměly by být zastavovány plochy, kde dochází k rozlití vodních toků a kde výstavba a její doprovodné části mohou povodňovou situaci zhoršit.