Odpovědnost autorizovaných osob
Zákon č. 360/1992 Sb.
Povinnosti autorizovaných osob obecně upravuje zákon č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (dále jen „zákon č. 360/1992 Sb.“). Mezi autorizované osoby ve smyslu zákona č. 360/1992 Sb. patří architekt, inženýr a technik.
Autorizovanými architekty se rozumí osoby, jimž byla udělena autorizace v některém z uvedených oborů, a to "architektura", "územní plánování" nebo "krajinářská architektura", přičemž je autorizovaný architekt oprávněn zejména vypracovávat územně plánovací dokumentaci, dokumentaci pro vydání územního rozhodnutí a projektovou dokumentaci staveb, podílet se na vypracování projektové dokumentace inženýrských staveb, provádět stavebně architektonické nebo urbanistické průzkumy, vypracovávat projektovou dokumentaci interiéru staveb, provádět autorský nebo technický dozor nad realizací stavby, vést realizaci jednoduché stavby, zastupovat stavebníka při územním, stavebním nebo kolaudačním řízení.
Autorizovaným inženýrem je osoba, které byla udělena autorizace a je zapsána v seznamu autorizovaných osob vedeném Českou komorou autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, přičemž je autorizovaný inženýr oprávněn např. vypracovávat dokumentaci pro vydání územního rozhodnutí a projektovou dokumentaci staveb, podílet se na vypracování projektové dokumentace pozemních staveb, které jsou zvláštním předpisem, územním plánem nebo rozhodnutím orgánu územního plánování označeny za architektonicky nebo urbanisticky významné, provádět statické a dynamické výpočty staveb, provádět autorský nebo technický dozor nad realizací stavby, vést realizaci stavby nebo zastupovat stavebníka při územním, stavebním nebo kolaudačním řízení.
Autorizovaný technik/stavitel je ten, komu byla udělena autorizace a je zapsán v seznamu autorizovaných osob vedeném Českou komorou autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě. Mezi činnosti, které může vykonávat, patří např. vypracování dokumentace pro vydání územního rozhodnutí a projektové dokumentace, jestliže celá přísluší jeho oboru, provádění stavebně technických průzkumů, vedení realizací stavby, provádění autorského nebo technického dozoru nad realizací stavby, řízení příslušných odborných stavebních a montážních prací nebo zastupovat stavebníka při územním, stavebním nebo kolaudačním řízení.
Dle zákona č. 360/1992 Sb. odpovídá autorizovaná osoba za odbornou úroveň výkonu vybraných činností a dalších odborných činností, pro které jí byla udělena autorizace. Dále je povinna zejména vykonávat činnosti, pro které ji byla udělena autorizace, osobně, popřípadě ve spolupráci s dalšími autorizovanými osobami, dbát platných obecně závazných právních předpisů, jakož i předpisů vydaných příslušnou Komorou.
V zákoně č. 360/1992 Sb. jsou tedy stanoveny pouze obecné povinnosti a odpovědnost za odbornou úroveň poskytovaných činností, proto je třeba nutné se dále zaměřit na právní předpisy, jejichž úprava se dotýká práv a povinností autorizované osoby, jakož i odpovědnosti za nedodržení těchto povinností.
Nicméně i přes obecnost této úpravy obsahuje zákon č. 360/1992 Sb. sankce, a to za závažné nebo opětovné porušení povinností autorizované osoby. Mezi sankce, které může komora autorizované osobě uložit, patří: písemná důtka, pokuta až do výše 50.000,- Kč, pozastavení autorizace na dobu nejvýše tří let nebo odejmutí autorizace. Je však nutné poznamenat, že z působnosti komory jsou vyňaty trestné činy.
Zákon č. 89/2012 Sb.
Základem úpravy jakékoliv soukromoprávní odpovědnosti je pak zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“ nebo „občanský zákoník“), jehož úprava výrazně upřesnila otázku odpovědnosti v soukromoprávních vztazích fyzických i právnických osob. V této rovině lze uvažovat o dvou rovinách odpovědnosti, a to odpovědnosti za vady a odpovědností za škodu.
Občanský zákoník ukládá všem osobám povinnost zachovávat takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po ní vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škody (újmy) na životě, zdraví či majetku (generální prevenční odpovědnost). Nepočíná-li si někdo v souladu s takto obecně stanovenou právní povinností, chová se protiprávně a za splnění dalších předpokladů nastupuje občanskoprávní odpovědnost za škodu, avšak uvedená generální prevenční povinnost není bezbřehá, neboť nelze předvídat každý v budoucnu možný vznik škody.
V rámci civilněprávní odpovědnosti je zostřena generální prevenční povinnost ve vztahu k osobám, které se považují za odborníky:
Dle § 5 odst. 1 OZ „Kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži.“Obecně s příslušností k určitému stavu nebo profesi veřejnost spojuje jistou úroveň odbornosti, kompetentnosti, která ovlivňuje chování těchto osob, které takovému člověku poskytnou svou důvěru. Z tohoto důvodu výše citované ustanovení požaduje po osobě, která se přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, aby také jednala s využitím těch nadprůměrných znalostí a dovedností a s takovou neobvyklou pečlivostí, jaké vyžaduje ona profese nebo onen stav. Zákon tedy spojuje s profesionalitou vyšší míru odpovědnosti, protože taková osoba má obecnou povinnost odborné péče. Tato povinnost se tedy bezpochyby vztahuje i na autorizovanou osobu podle zákona č. 360/1992 Sb., neboť všechny autorizované osoby musí vykonat odbornou praxi v předepsané délce, úspěšně složit zkoušku odborné způsobilosti a většina autorizovaných osob (vyjma technika) musí dosáhnout vysokoškolského vzdělání v požadovaném oboru, což z takové osoby činí profesionála v daném oboru ve smyslu citovaného ustanovení.
Ve vztahu k profesionálovi předpokládá zákon zavinění ve formě nedbalosti, tzv. domněnky nedbalosti, jestliže taková osoba nevynaloží odbornou péči. V důsledku uplatnění této domněnky nemůže soud takové osobě snížit povinnost k náhradě škody. Zavinění z nedbalosti je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo tehdy, jestliže jednající nevěděl, že škodu může způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá). V rámci odpovědnosti autorizovaných osob se nejčastěji vyskytuje nedbalost nevědomá. Jak bylo již naznačeno, uvedenou domněnku nedbalosti je možné vyvrátit, přičemž základem pro vyvracení domněnky nedbalosti je objektivní standard chování. Objektivní standard chování představuje pečlivost a dovednost, která je vyžadována a kterou je schopna vynaložit osoba v obdobném postavení. K vyvrácení domněnky nedbalosti je tedy nezbytné prokázat vynaložení veškeré požadované pečlivosti a dovednosti, kterou by vynaložila osoba obdobného postavení v obdobné situaci. Dojde-li k vyvrácení domněnky nedbalosti, nebude možné postihnout osobu za její jednání, neboť toto bylo v souladu s vyžadovaným standardem, při jehož dodržení nemohlo dojít ke vzniku odpovědnosti za škodu.
V soudním řízení pak tíží důkazní břemeno zejména poškozeného, který musí prokázat, že ze strany škůdce došlo nejenom k jednání, ale že toto jednání lze kvalifikovat jako protiprávní. Na škůdci pak bude, aby „prokázal“ neexistenci nedbalosti, resp. ji vyvrátil viz. výše.
Bude-li třeba, i přes výše uvedené, jednání autorizované osoby posuzovat jako nedbalostní, je nutné rozlišit mezi odpovědností autorizované osoby za vady a za škodu. Při posuzování odpovědnosti za vady je potřeba si uvědomit, že se jedná o vadu předmětu plnění nikoliv vadu plnění, přičemž rozlišujeme vady zjevné a vady skryté. Důležitým znakem odpovědnosti za vady je, že za vadu odpovídám bez ohledu na vznik škody. Naopak odpovědnost za škodu je možné uplatnit v případě, kdy věřiteli v důsledku vadného plnění vznikla škoda. Povinnost nahradit škodu vzniká třemi způsoby, a to porušením dobrých mravů, porušením zákona nebo porušením smluvní povinnosti. V rámci odpovědnosti za vady se tedy uplatní práva z vadného plnění, jejichž smyslem je dosáhnout plnění bez jakýchkoliv vad, zejména výměnou vadného plnění, opravou nebo alespoň finančního vyrovnání snížené hodnoty věci (slevou). Oproti tomu smyslem odpovědnosti za škodu je nahrazení majetkové újmy v důsledku porušení právní povinnosti nebo jiné právní skutečnosti.
V § 2630 OZ je upravena společná a nerozdílná odpovědnost určených osob spolu se zhotovitelem za vady a zproštění povinností za vady stavby. Mezi odpovědné osoby patří subdodavatel zhotovitele, ten, kdo dodal stavební dokumentaci a ten, kdo prováděl dozor na stavbě. Zákonný výčet tak zahrnuje rovněž všechny autorizované osoby, neboť architekt, inženýr i technik jsou nepochybně osobami, které dodávají stavební dokumentaci nebo provádějí dozor na stavbě. Zákonné ustanovení upravuje spolu s odpovědností také možnost, resp. situace, kdy se lze této odpovědnosti zprostit. Subdodavatel za vadu neodpovídá, pokud prokáže, že vadu způsobilo jen rozhodnutí zhotovitele nebo toho, kdo nad stavbou vykonával dozor. Ten, kdo dodal stavební dokumentaci, za vadu neodpovídá, prokáže-li, že vadu nezpůsobila chyba ve stavební dokumentaci. Ten, kdo prováděl dozor, za vadu neodpovídá, pokud prokáže, že vadu stavby nezpůsobilo selhání dozoru. Odpovědnosti se může zprostit rovněž zhotovitel, prokáže-li, že a) vadu způsobila jen chyba ve stavební dokumentaci dodané osobou, kterou si zvolil objednatel nebo b) došlo jen k selhání dozoru nad stavbou, kterou si zvolil objednatel.
Vzhledem k tomu, že všechny autorizované osoby jsou oprávněny vypracovat dokumentaci anebo projektovou dokumentaci nebo se na ní podílet, tedy mohou být v pozici projektanta, je nutné vymezit rizika, které se zpracováním projektu souvisí, a to riziko vzniku odpovědnosti za vady (chyby) samotného projektu, za vady stavebního díla způsobené vadami projektu a za škodu způsobenou vadami projektu.
Projekt, resp. dokumentace anebo projektová dokumentace je považována za dílo ve smyslu občanského zákoníku, a proto se na její provedení vztahují ustanovení občanského zákoníku o smlouvě o dílo. Smlouvou o dílo se zhotovitel zavazuje provést na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele dílo. Povinnosti zhotovitele odpovídá základní zákonná povinnost objednatele za naplnění ostatních zákonných (případně též smluvních) podmínek dílo převzít a zaplatit cenu za dílo. K povinnosti převzít dílo se váže ustanovení § 2628 OZ „Objednatel nemá právo odmítnout převzetí stavby pro ojedinělé drobné vady, které samy o sobě ani ve spojení s jinými nebrání užívání stavby funkčně nebo esteticky, ani její užívání podstatným způsobem neomezují.“ Pro případ, že vada nebude ojedinělou ani drobnou je objednatel vždy oprávněn k odmítnutí převzetí díla. Avšak i pokud vykazuje stavba při předání byť drobnou vadu, zakládá to povinnosti zhotovitele z vadného plnění a také povinnost objednatele vadu vytknout bez zbytečného odkladu, nejpozději však poté, co ji mohl při dostatečné péči zjistit (skryté vady). Na otázku, co se považuje za vadu, do jisté míry odpovídá občanský zákoník, který obecně stanoví, že dílo má vadu, neodpovídá-li smlouvě.
Projektant tedy odpovídá za vady, které má jeho dílo, tj. dokumentace nebo projektová dokumentace při předání, a to i v případě, že se tyto vady projevily až později. Co se týká lhůty pro uplatnění práv z vad projektu, je důležité ustanovení občanského zákoníku, které upravuje nejzazší možnou dobu k uplatnění skrytých vad díla, a to lhůta 5 let od převzetí stavby. Jako sankci včasného neuplatnění práva z vadného plnění stanoví občanský zákoník nemožnosti uplatnění práva z vadného plnění u soudu a zároveň povinnost soudu takto opožděně uplatněné právo nepřiznat. Z uvedeného vyplývá, že je-li vada dokumentace nebo projektové dokumentace skrytou vadou, může ji objednatel uplatnit u projektanta nejpozději do pěti let, přičemž pětiletá lhůta začne plynout nejpozději okamžikem převzetí stavby objednatelem.
Promlčecí lhůty
Zákon rozlišuje mezi promlčecí lhůtou subjektivní a objektivní. Co se týká promlčení práva na náhradu škody v důsledku vad projektu, pro počátek běhu promlčecí lhůty subjektivní je důležitá a) vědomost poškozeného o škodě a b) vědomost poškozeného o osobě povinné k její náhradě, tedy postačí, že poškozený na základě jemu dostupných informací může učinit pravděpodobný úsudek o tom, jaká konkrétní škoda vznikla a kdo konkrétně je škůdcem. Nicméně je nutné pamatovat na to, že událost, z níž škoda vznikla (vadné vyhotovení dokumentace nebo projektové dokumentace), nelze ztotožnit pouze s protiprávním jednáním či událostí vyvolávající škodu. Teprve vznikem škody je právní událost završena. Tříletá subjektivní promlčecí lhůta nároku na náhradu škody běží tedy ode dne, kdy poškozený získal představu o výši škody a o tom, kdo za škodu odpovídá. Pro počátek běhu objektivní promlčecí lhůty je pak rozhodný okamžik vzniku škody. Judikatura vychází z předpokladu, že ke vzniku škody (a tím i k počátku běhu objektivní promlčecí lhůty) nemůže dojít dříve než v okamžiku, kdy nastane efekt zmenšení nebo nezvýšení majetku poškozeného, tj. dokud se vada projektu neprojeví v majetkové sféře poškozeného, nepočne ani běh objektivní promlčecí lhůty. Zákonem stanovená délka objektivní promlčecí lhůty je stanovena na deset let. Nejedná-li se o škodu úmyslnou, právo na náhradu škody nebo jiné újmy se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla.
Za účelem shrnutí výše uvedeného rozdělení promlčecích lhůt na subjektivní a objektivní považujeme za vhodné uvést teoretický příklad. Představme si situaci, kdy si pan Novák nechá postavit chatu v Krkonoších. Stavební firma stavbu dokončí řádně a včas, pan Novák chatu pravidelně užívá až do doby, kdy je odvolán na tříměsíční služební cestu do Nizozemska. Pan Novák žije sám, je bezdětný a nemá nikoho, kdo by chatu navštěvoval. Po dobu služební cesty je tedy chata zcela opuštěná a ke vší smůle během této doby spadne střecha. Kdy tedy začne běžet lhůta subjektivní a kdy lhůta objektivní? Pro stanovení počátku lhůty objektivní je rozhodný okamžik, kdy došlo k pádu středy. Naopak pro běh lhůty subjektivní je rozhodné, kdy se pan Novák dozvěděl o tom, že střecha chaty spadla, anebo kdy se o tom dozvědět měl a mohl. Z těchto dvou skutečností je rozhodná ta, která nastala dříve. První možnou situací je tedy, že se po třech měsících pan Novák vrátí ze služební cesty, na víkend vyrazí na chatu a po příjezdu s hrůzou zjistí, že na jeho chatě spadla střecha. Do této doby neměl ani tušení, že chata není v pořádku. Tento okamžik je rozhodným pro běh subjektivní promlčecí lhůty, tedy takový okamžik, kdy pan Novák zjistil, že mu spadla střecha. Druhou možností je, že pan Novák je stále na pracovní cestě a soused, který šel náhodou kolem chaty pana Nováka, zjistil, že střecha chaty spadla. Soused pořídí několik fotografií a pošle je panu Novákovi e-mailem s krátkým textem, že se jedná o jeho chatu. Pan Novák obdrží e-mail, avšak vzhledem k tomu, že má plno práce, nezkoumá jeho obsah a přečtení odloží na později. V tomto okamžiku, tedy v okamžiku obdržení e-mailu, se pan Novák mohl a měl dozvědět o pádu středy, proto započal běh subjektivní lhůty.
Právem na náhradu škody, jež se promlčuje, je především uvedení záležitosti do předešlého stavu (např. oprava poškozené věci), popřípadě náhrada majetkové újmy v penězích, není-li možné věc uvést do předešlého stavu. Nárok na náhradu škody je třeba ze strany poškozeného uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. tříletá lhůta subjektivní a desetiletá lhůta objektivní, přičemž marným uplynutím jedné z těchto lhůt se nárok promlčuje, i když poškozenému ještě běží i druhá z těchto promlčecích lhůt.
Zákon č. 183/2006 Sb.
Dalším právním předpisem, který se významně dotýká práv a povinností autorizované osoby je zákon č. 183/2006 Sb., stavební zákon (dále jen „SZ“), konkrétně níže uvedená ustanovení.
Nežli se zaměříme na konkrétní ustanovení je nutné zhodnotit v jakém postavení mohou autorizované osoby v rámci stavebního zákona vystupovat. Autorizovaná osoba může být v pozici stavebníka, tj. osoba, která pro sebe žádá vydání stavebního povolení nebo ohlašuje provedení stavby, terénní úpravy nebo zařízení, která stavbu, terénní úpravu nebo zařízení provádí. Autorizovaná osoba může být rovněž v postavení stavebního dozoru, kterým se rozumí odborný dozor nad prováděním stavby svépomocí vykonávaný osobou, která má vysokoškolské vzdělání stavebního nebo architektonického směru nebo střední vzdělání stavebního směru s maturitní zkouškou a alespoň 3 roky praxe při provádění staveb nebo stavbyvedoucího, který zabezpečuje odborné vedení provádění stavby a má pro tuto činnost oprávnění podle zvláštního právního předpisu, autorského dozoru projektanta nad souladem prováděné stavby s ověřenou projektovou dokumentací nebo technického dozoru stavebníka na stavbách financovaných z veřejného rozpočtu, jakož i projektantem stavby.
Povinnosti stavebníka jsou upraveny v § 152 SZ a jsou jimi zejména dbát na řádnou přípravu a provádění stavby, v zákonech požadovaných případech zajistit zpracování dokumentace nebo projektové dokumentace takovou osobou, pokud nemá potřebné oprávnění sám, oznámit stavebnímu úřadu předem termín zahájení stavby, název a sídlo stavebního podnikatele, umístit na viditelném místě u vstupu na staveniště štítek o povolení stavby a ponechat jej tam až do dokončení stavby a další.
Povinnosti stavbyvedoucího a stavebního dozoru upravuje § 153 SZ. Stavbyvedoucí je povinen řídit provádění stavby v souladu s rozhodnutím nebo jiným opatřením stavebního úřadu a s ověřenou projektovou dokumentací, zajistit řádné uspořádání staveniště a provoz na něm a dodržení obecných požadavků na výstavbu, působit k odstranění závad při provádění stavby a neprodleně oznámit stavebnímu úřadu závady, které se nepodařilo odstranit při vedení stavby, vytvářet podmínky pro kontrolní prohlídku stavby, spolupracovat s osobou vykonávající technický dozor stavebníka nebo autorský dozor projektanta, pokud jsou zřízeny a další. Osoba vykonávající stavební dozor odpovídá spolu se stavebníkem za soulad prostorové polohy stavby s ověřenou dokumentací, za dodržení obecných požadavků na výstavbu, za bezbariérové užívání stavby a jiných technických předpisů a za dodržení rozhodnutí a jiných opatření vydaných k uskutečnění stavby a také sleduje způsob a postup provádění stavby. Úkolem stavebního dozoru je i kontrola vedení stavebního deníku nebo jednoduchého záznamu o stavbě. Při provádění stavby vyžadující stavební povolení nebo ohlášení stavebnímu úřadu musí být veden stavební deník, do kterého jsou oprávněni činit zápisy stavebník, stavbyvedoucí, osoba vykonávající stavební dozor, osoba provádějící kontrolní prohlídku stavby, osoby vykonávající technický dozor stavebníka a autorský dozor a další. Stavbyvedoucí, jakož i jiné osoby oprávněné zapisovat do stavebního deníku tak působí k odstranění závad při provádění stavby. Pokud se stavbyvedoucímu nepodaří takové závady v rámci vykonávání dozoru odstranit, oznámí je neprodleně stavebnímu úřadu, z čehož vyplývá, že pro zproštění povinnosti k náhradě škody nepostačuje pouhý zápis do stavebního deníku, ale je třeba závady oznámit příslušnému stavebnímu úřadu.
Povinnosti technického dozoru stavebníka stavební zákon neupravuje.
Povinnost a odpovědnost projektanta upravuje § 159 SZ, který stanoví, že projektant odpovídá nejen za správnost a úplnost všech jím zpracovávaných dokumentů, ale i za jejich celistvost a je mu výslovně uloženo dbát právních předpisů. V odstavci 2 je založena obdobná odpovědnost za bezpečnost stavby provedené podle jím zpracované projektové dokumentace, jakož i za technickou a ekonomickou úroveň projektu technologického zařízení. Projektant je tedy povinen dbát právních předpisů a obecných požadavků na výstavbu vztahujících se ke konkrétnímu stavebnímu záměru a působit v součinnosti s příslušnými dotčenými orgány. Statické, popřípadě jiné výpočty musí být vypracovány tak, aby byly kontrolovatelné. Není-li projektant způsobilý některou část projektové dokumentace zpracovat sám, je povinen k jejímu zpracování přizvat osobu s oprávněním pro příslušný obor nebo specializaci, která odpovídá za jí zpracovaný návrh. Odpovědnost projektanta za projektovou dokumentaci stavby jako celku tím není dotčena.
V rámci výše uvedených povinností neukládá stavební zákon žádné sankce, avšak porušení těchto povinností může založit povinnost k náhradě škody nebo trestněprávní odpovědnost.
Trestně právní odpovědnost
Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „TZ“) vymezuje taxativně činy, které jsou podle trestního zákoníku trestné. V rámci činnosti autorizované osoby připadají v úvahu zejména níže vyjmenované nedbalostní formy trestných činů. Nicméně níže uvedený výčet trestných činů je pouze demonstrativní, tj. netvoří taxativní výčet jednání, která jsou trestním zákoníkem v souvislosti s činností autorizovaných osob postižitelná.
Usmrcení z nedbalosti
Pod usmrcení z nedbalosti (§ 143 TZ) spadají taková jednání, kdy pachatel trestného činu způsobí jiné osobě z jeho nedbalosti smrt. Kvalifikovanou skutkovou podstatou s vyšší trestní sazbou je pak spáchání tohoto trestného činu tím, že pachatel porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo mu uloženou na základě zákona. K naplnění této skutkové podstaty může v principu dojít porušením jakékoliv povinnosti autorizované osoby při výkonu činnosti, ať již povinnosti stanovenou např. stavebním zákonem nebo interním předpisem ČKAIT, dokonce i porušením standardu odborné péče dle občanského zákoníku.
Nedbalost pachatele se musí vztahovat jak k porušení povinnosti, kterou měl pachatel dodržovat, tak k faktu, že toto porušení povede ke způsobení smrtelného následku. Přitom je třeba brát v úvahu nejen povinnost pachatele předvídat možné ohrožení zájmu chráněného zákonem, ale současně i jeho subjektivní schopnost vynaložit v konkrétním případě potřebnou míru opatrnosti. Podmínkou trestnosti je následek v podobě smrti, k němuž došlo v příčinné souvislosti s nedbalostním jednáním pachatele. Pouhé vyvolání nebezpečí vzniku tohoto následku není podle tohoto ustanovení trestné, mohlo by být ale postihováno za splnění dalších podmínek např. jako trestný čin obecného ohrožení z nedbalosti. Trestní sazba pro usmrcení z nedbalosti v důsledku porušení důležité povinnosti činní jeden rok až šest let. Poslední skutečností, která může zvýšit trestní sazbu je usmrcení dvou a více osob, přičemž činí trestní sazba 3 až 10 let odnětí svobody.
Ublížení na zdraví z nedbalosti a těžké ublížení na zdraví z nedbalosti
Při výkonu činnosti autorizované osoby rovněž připadá v úvahu ublížení na zdraví z nedbalosti (§ 148 TZ) a těžké ublížení na zdraví z nedbalosti (§ 147 TZ). Nejprve je nutné rozlišit mezi pojmy ublížení na zdraví a těžké ublížení na zdraví. Zákon pojem ublížení na zdraví vykládá jako stav lidského organismu záležející v poruše zdraví (v onemocnění či poranění), který současně porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje poškozenému, a to nikoli jen po krátkou a zcela přechodnou dobu, výkon jeho obvyklé činnosti nebo má jiný nepříznivý vliv na obvyklý způsob jeho života, a který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechá trvalé následky. Důležitým kritériem pro závěr, že jde o ublížení na zdraví, je i pracovní neschopnost poškozeného. Takové znesnadnění obvyklého způsobu života poškozeného nesmí trvat jen zcela krátkou dobu, tzn. že ve světle již ustálené judikatury musí trvat nejméně sedm kalendářních dnů. Základní rozdíl mezi ublížením na zdraví a těžkou újmou na zdraví spočívá v tom, že u těžké újmy na zdraví musí vždy jít o vážnou poruchu zdraví nebo o jiné vážné onemocnění, které jsou navíc podřaditelné pod některý z taxativně uvedených jednotlivých případů. Soudní praxe pak za těžkou újmu na zdraví považuje vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu 6 týdnů.
Skutková podstata ublížení na zdraví z nedbalosti je naplněna tam, kde pachatel jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. U těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti je odpovědný ten, kdo z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, přičemž zvýšení trestní sazby je dáno porušením důležité povinnosti.
U obou případů ublížení na zdraví se jedná o trestný čin poruchový, to znamená, že podmínkou trestní odpovědnosti pachatele je vznik následku v podobě ublížení na zdraví, nikoli jen vyvolání nebezpečí jeho vzniku. Trestní sazba činí nejvýše 4 léta, a to u těžkého ublížení na zdraví.
Obecné ohrožení
Trestný čin obecné ohrožení z nedbalosti (§ 273 TZ) je naplněn tím, že pachatel vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání, nebo kdo z nedbalosti takové obecné nebezpečí zvýší nebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění. Jedná se o trestný čin ohrožující, nemusí tedy dojít k následku, přičemž plně postačuje bezprostřední hrozba vzniku daného škodlivého následku. Obecné nebezpečí nastává a trestný čin obecného ohrožení z nedbalosti je spáchán, jakmile nebezpečí dané povahy, rozsahu a intenzity, tedy nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví většího počtu osob nebo škody velkého rozsahu na cizím majetku, hrozí bezprostředně a zcela konkrétně Předpokladem naplnění znaku vydání většího počtu lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví je, aby bylo tímto způsobem ohroženo nejméně sedm lidí. Základní charakteristikou takovýchto nebezpečných stavů a situací je živelnost průběhu událostí v jejich rámci a s nimi spojené rozsáhlé ohrožení života a zdraví lidí nebo majetku anebo obojího. Vyšší trestní sazba je pak stanovena, pokud je tento čin spáchán tím, že pachatel poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Pokud je tímto porušením způsobena smrt, hrozí trest odnětí svobody až 10 let. Důležité je upozornit na skutečnost, že k dokonání trestného činu obecného ohrožení dochází ve chvíli, kdy obecně nebezpečným jednáním pachatele nastane stav obecného nebezpečí nebo dojde k jeho prohloubení, tedy začne bezprostředně a konkrétně hrozit daná forma poruchy, tedy i promlčecí doba počne běžet okamžikem ohrožení, nikoliv až následkem, tj. smrtí či zraněním.
Promlčecí doba
Pro stanovení promlčecí doby je v prvé řadě nutné rozlišit zda se jedná o trestný čin poruchový či o trestný čin ohrožující (viz. komentář k jednotlivým trestným činům).
S ohledem na výše uvedené horní hranice trestní sazby je maximální promlčecí doba patnáct let. Promlčecí doba počíná běžet u trestných činů, u nichž je znakem účinek anebo u nichž je účinek znakem kvalifikované skutkové podstaty, od okamžiku, kdy takový účinek nastal (např. smrt), u ostatních trestných činů počíná běžet promlčecí doba od ukončení jednání (např. předání stavební dokumentace). Obecně platí, že promlčecí doba počíná běžet od okamžiku, kdy pachatel ukončil jednání. Míní se tím přitom jednání, které je znakem objektivní stránky skutkové podstaty příslušného trestného činu. To, kdy nastal následek, přitom nehraje roli. Z tohoto vyplývá, že u trestných činů usmrcení z nedbalosti, ublížení na zdraví z nedbalosti a těžké ublížení na zdraví z nedbalosti, bude počátek běhu promlčecí doby stanoven okamžikem, kdy dojde k usmrcení nebo ublížení na zdraví. Naopak pro běh promlčecí doby u obecného ohrožení je důležitá událost, která vedla k ohrožení, tedy v našem případě vada projektu, jež měla za následek vadu stavby a stavba byla od jejího dokončení způsobilá ohrozit život, zdraví nebo majetek jiných osob.
Smrt autorizované osoby a její následky vůči dědicům
Následky smrti autorizované osoby se budou v civilním a trestním právu lišit. V rámci trestního práva patří smrt pachatele trestného činu mezi okolnosti způsobující zánik trestnosti. Spolu se zánikem trestnosti zanikne i vztah mezi státem a pachatelem trestného činu, vůči kterému již nadále nemohou být vyvozeny důsledky spojené s jeho spácháním. Z tohoto vyplývá, že pro dědice nemá smrt pachatele trestného činu žádné následky. V civilněprávní rovině je opět nutné rozlišit mezi odpovědností z vadného plnění a odpovědností za škodu. Dle § 1475 (2) OZ „Pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci.“ Jmění zůstavitele tvoří aktiva a pasiva, přičemž pasiva pozůstalosti pak podle tvoří dluhy zůstavitele, které měl v době smrti, jakož i dluhy, které mají původ v právních skutečnostech, z nichž by měl plnit zůstavitel, kdyby mu v tom nezabránila jeho smrt. Vzhledem k tomu, že je vadné plnění vázáno výlučně na autorizovanou osobu, právo z vadného plnění po smrti zanikne. Oproti tomu odpovědnost za škodu za předpokladu uznání tohoto práva, resp. výše dluh nebo jeho uplatnění u orgánu veřejné moci ještě za života zůstavitele, tvoří součást pozůstalosti. Pokud bude do skončení řízení o pozůstalosti známo rozhodnutí příslušného orgánu veřejné moci, zařadí se přisouzená částka buď do aktiv, či pasiv pozůstalosti, podle toho, zda bylo rozhodnuto ve prospěch, či neprospěch zůstavitele. V opačném případě soud posoudí, zda přeruší řízení o pozůstalosti do rozhodnutí ve věci nebo zda bude pokračovat v tomto řízení.
Závěr
Od autorizované osoby je vyžadován standard odborné péče, jehož porušení je právem sankcionováno. Autorizovaná osoba nese nejvýše po dobu pěti let od převzetí stavby objednatelem odpovědnost za vady samotného projektu a za vady stavebního díla způsobené vadami projektu. V rámci odpovědnosti za škody způsobené vadou stavebního projektu odpovídá autorizovaná osoba po dobu deseti let od vzniku škodu, přičemž poškozený musí toto právo uplatnit nejpozději do tří let od doby co se o škodě a odpovědné osobě dozvěděl. Pokud je autorizovaná osoba řádně pojištěna, může být případná náhrada škody hrazena zcela nebo alespoň částečně z této pojistky. Samozřejmě bude záviset na typu pojištění, zejména jaká rizika jsou kryty, do jaké výše a jaká je spoluúčast. Základní pojištění, které zajišťuje komora pro všechny její členy je nastaveno do výše 250.000,- Kč.
V trestněprávní rovině je délka odpovědnosti závislá na charakteru trestného činu. Jak bylo již uvedeno výše, pokud se jedná o tzv. trestný čin poruchový běh promlčení doby, který koresponduje s trváním trestní odpovědnosti, počne běžet až následkem trestného činu, kterým je smrt nebo ublížení na zdraví. U trestných činů ohrožujících je tomu jinak. Běh promlčecí doby, tedy i trestní odpovědnost, je závislá na okamžiku vzniku byť potencionálního ohrožení, tedy okamžikem promítnutí případných vad projektu do vad stavby.
Toto právní stanovisko nemůže představovat garanci, že by uvedená právní problematika byla hodnocena a řešena stejným způsobem v rámci soudního nebo jiného řízení. Bez souhlasu advokátní kanceláře Buřič, Sadílek a partneři nesmí být toto stanovisko pro účely civilního, trestního, správního ani jiného řízení použito. Právní stanovisko slouží pouze a výhradně pro interní potřeby klienta a bez souhlasu advokátní kanceláře Buřič, Sadílek a partneři ji nelze poskytnout třetí osobě.
Mgr. Martin Sadílek, advokát
JUDr. Andrea Kobzová, advokátní koncipient
