Rozsudek v právní věci žalobce ČKAIT proti ÚOHS
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Tesáka, Ph.D. a soudců Mgr. Bc. Radovana Havelce a JUDr. Davida Rause, Ph.D. v právní věci žalobce České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, se sídlem v Praze 2, Sokolská 15/1498, právně zast. Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, proti žalovanému předsedovi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem v Brně, Joštova 8, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č.j. R 1/2004 ze dne 9.3.2005,
Žalobce se žalobou podanou dne 31.3.2005 domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného č.j. R 1/2004 ze dne 9.3.2005, kterým bylo zčásti změněno a zčásti potvrzeno předchozí rozhodnutí vydané v prvním stupni správního řízení č.j. S 188/03-7531/03-ORP ze dne 15.12.2003. Žalovaný společně se správním orgánem prvního stupně rozhodli, že žalobce schválením Výkonového a honorářového řádu, 3. vydání 2002, porušil § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), neboť jeho rozhodnutí je zakázaným a neplatným rozhodnutím sdružení soutěžitelů, které může vést k narušení hospodářské soutěže na trhu služeb poskytovaných autorizovanými inženýry a techniky činnými ve výstavbě. Dále bylo rozhodnuto o zákazu takového jednání do budoucna, žalobci byla dále uložena pokuta ve výši 500.000,- Kč a bylo mu uloženo splnit opatření k nápravě.
Žalobce vytýká v žalobě především nesprávný výklad § 23 odst. 6 písmo i) zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (dále jen "zákon o výkonu povolání"). Žalobce má za to, že zákonodárce mu svěřil pravomoc vydávat ceníky a honorářové řády, a tedy jeho rozhodnutí nemůže být porušením § 3 odst. 1 zákona. Podle žalobce "vydáváním ceníků a honorářových řádů" je míněna jiná činnost než toliko ediční, jak dovodil žalovaný, neboť takový restriktivní výklad pojmů "vydávání" zcela vybočuje ze systematiky členění § 23 zákona o výkonu povolání. Pouhá ediční pravomoc by se vymykala zjevnému záměru zákonodárce, neboť uveřejňovat ceníky jednotlivých autorizovaných osob by žalobce byl oprávněn i bez výslovného zmocnění, a to jako činnost prováděnou za jiným účelem než je dosažení zisku, tedy nikoli jako činnost podnikatelskou. Při takovém zužujícím výkladu pojmu "vydávat", jaký žalovaný použil, by potom žalobce byl například oprávněn toliko "uveřejnit" vnitřní předpisy žalobce, aniž by je byl současně oprávněn vytvořit a přijmout. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu svěřit žalobci toliko ediční činnost při vydávání ceníku a honorářových řádů jednotlivých autorizovaných osob, pak by jistě tuto skutečnost výslovně zmínil tak, jak to učinil při formulaci § 23 odst. 6 písmo d), f), p), r) a t) zákona o výkonu povolání, kde vždy, když měl na mysli jednání žalobce týkající se autorizovaných osob, výslovně použil pojem "autorizovaná osoba", Žalobce tu poukazuje na § 25 odst. 4 písm. b) zákona o výkonu povolání, které svěřuje výslovně valné hromadě, popř. shromáždění delegátů, pravomoc přijmout honorářový řád. Žalobce tedy jednal na základě zákonem mu svěřeného oprávnění, které vylučuje porušení § 3 odst. 1 zákona. Žalobce tu podpůrně argumentuje rozpravou k novele zákona o výkonu povolání vyhlášené pod č. 224/2003 Sb., kde nebylo žalobcovo oprávnění vydávat honorářové řády zpochybněno, a to přesto, že nová verze Výkonového a honorářového řádu již byla vydána.
Žalobce dále vytýká žalovanému vadné právní posouzení jeho námitky promlčení, neboť má za to, že i v případě, že by žalovaný shledal jednání žalobce jako jednání porušující § 3 odst. 1 zákona, měl rozhodnout tak, že se pokuta neukládá. Žalobce totiž zpracoval první verzi Výkonového a honorářového řádu již v roce 1993, následně poté jeho doplněné a přepracované vydání v roce 1996. O těchto skutečnostech právní předchůdce žalovaného (Ministerstvo pro hospodářskou soutěž) prokazatelně věděl, neboť se o této skutečnosti dozvěděl v rámci správního řízení vedeného proti České komoře architektů. Pokud žalobce dne 21.11.2002 schválil Výkonový a honorářový řád a dal pokyn k tisku, jednalo se pouze o jeho "technickou novelu", tedy technickou novelu již existujícího řádu. Dne 21.11.2002 tak nebyl tento řád vytvořen, schválen a publikován, ale došlo toliko k publikaci "novelizovaného úplného znění" tohoto řádu. Podle § 22 odst. 5 zákona lze pokutu uložit nejpozději do 3 let ode dne, kdy se žalovaný k porušení zákazu stanoveného zákonem dozvěděl, nejpozději však do deseti let, kdy k porušení zákazu nebo k nesplnění povinnosti došlo. Podle názoru žalobce již proběhla minimálně subjektivní tříletá promlčecí lhůta, neboť správní orgán prvního stupně se o vydání Výkonového a honorářového řádu dozvěděl před více jak třemi lety před uložením pokuty.
Žalobce proto navrhuje, aby soud zrušil rozhodnutí žalovaného i jemu předcházející rozhodnutí vydané v prvním stupni správního řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě poukázal na prejudikaturu Vrchního soudu v Olomouci (rozsudek v právní věci sp. zn. 2A 5/96 ze dne 12.9.1996) a převzal závěr soudu v tom směru, že oprávnění podle § 23 odst. 6 písm. i) zákona o výkonu povolání je oprávněním směřujícím dovnitř, umožňujícím žalobci uveřejňovat ceníky jednotlivých autorizovaných osob. Jde tedy dle žalovaného skutečně toliko o ediční pravomoc žalobce, v rámci které nesmí přímo ani nepřímo omezovat hospodářskou soutěž. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobce, podle něhož pokud by měl zákonodárce v úmyslu dikcí "vydávat ceníky a honorářové řády" svěřit žalobci pouze možnost vydávat ceníky a honorářové řády jednotlivých autorizovaných osob, pak by to zmínil tak, jak to učinil v jiných ustanoveních § 23 odst. 6 zákona o výkonu povolání. Pojem "autorizovaná osoba" totiž zákon výslovně zmiňuje pouze v těch případech, kdy je to z podstaty věci nebo z důvodu zajištění smyslu ustanovení nezbytné. Pro názor, že žalobci byla svěřena pouze ediční činnost k ceníkům a honorářovým řádům jednotlivých autorizovaných osob, svědčí dle žalovaného § 23 odst. 6 písm. i) zákona o výkonu povolání, a to tím, že zakotvuje žalobcovo oprávnění "vydávat vnitřní předpisy komory".
Pokud jde o žalobcovu námitku promlčení, tu žalovaný uvádí, že žalobcem namítané řízení před Ministerstvem pro hospodářskou soutěž, č.j. S 14/95 se týkalo posouzení jednání jiného subjektu, a sice. České komory architektů. V rámci tohoto správního řízení tedy nebylo tehdejším Ministerstvem pro hospodářskou soutěž zjištěno, že honorářový řád obsahující doporučené ceny vydal pro své členy rovněž žalobce. Nelze tedy souhlasit s názorem žalobce, že došlo k uplynutí tříleté subjektivní lhůty pro uložení pokuty. Správní řízení, v němž bylo vydáno nyní napadené rozhodnutí, bylo zahájeno dopisem správního orgánu prvního stupně ze dne 15.10.2003, přičemž šetření, které k tomuto správnímu řízení vedlo, bylo zahájeno v průběhu července 2003. Žalovaný tedy byl oprávněn v souladu s § 22 odst. 5 zákona uložit žalobci za porušení zákona pokutu.
Žalovaný ve svém vyjádření dále osvětluje důvody formulační změny rozhodnutí vydaného v prvním stupni správního řízení a žalobu navrhuje jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítnout.
Z obsahu správního spisu zjistil soud následující pro posouzení této právní věci rozhodující skutečnosti:
Správní orgán zahájil šetření zaměřené na okolnosti vzniku publikace Výkonový a honorářový řád a na její praktické využití v červenci roku 2003, neboť z předchozího šetření vyplynulo, že vedle ostatních vnitrokomorových norem vydal žalobce Výkonový a honorářový řád, který v některých svých částech obsahuje ustanovení o konkrétních cenách za služby, které jsou poskytovány členy žalobce. Ve správním řízení bylo zjištěno, že na konečném znění publikace Výkonový a honorářový řád pracovali po dobu jednoho roku zástupci žalobce společně s Českým svazem stavebních inženýrů a její konečná podoba byla distribuována mezi členy žalobce. Pokud jde o žalobcovo vysvětlení nezbytnosti Výkonového a honorářového řádu, tu žalobce ve správním řízení uvedl, že je v zájmu bezpečnosti staveb a kvality provedené práce nutné, aby měl investor podrobnou představu o tom, co má za své peníze požadovat. Proto obsahuje Výkonový a honorářový řád kromě doporučených nejnižších cen i popis práce, která by měla být v ceně zahrnuta. Žalobce ve správním řízení poukazoval na to, že k tarifování hodin práce dochází i v jiných profesích, např. u notářů či advokátů, proto žalobce doporučil tarify také. Model honoráře vychází z pravidel oceňování projektových prací v České republice, a sice procentní sazbou z nákladů. Žalobce žádným způsobem nesleduje, zda jejich členové postupují při stanovení honoráře podle Výkonového a honorářového řádu, kromě toho zahraniční subjekty honorářový řád vyžadují, jelikož jsou na podobné publikace ze zahraničí zvyklé. Stejně tak řada investorů Výkonový a honorářový řád vyžaduje, neboť na jeho základě ví, co může při realizaci stavby očekávat, respektive jaké služby za zaplacený honorář získá. Ze zápisu ze zasedání představenstva žalobce č. 5/2002, které se konalo od 21.11.2002 od 16.05 hodin do 23.11.2002 do 15.05 hodin (č.l. 5 až 10 správního spisu), vyplývá, že představenstvo žalobce přijímá text Výkonového a honorářového řádu a dává pokyn k jeho tisku. Rovněž z tohoto zápisu vyplývá, že představenstvo výkonový a honorářový řád schvaluje, a že jeho užití doporučuje autorizovaným osobám při sjednávání honorářů s klienty. Ze zápisu dále vyplývá, že použití Výkonového a honorářového řádu není povinné a že honoráře stanovené podle Výkonového a honorářového řádu odpovídají minimálním nákladům na vypracování správné, úplné, proveditelné a bezpečné projektové dokumentace stavby, objektu nebo zařízení oprávněnými autorizovanými osobami. O vydání Výkonového a honorářového řádu byl rovněž informován nejvyšší orgán žalobce, tj. shromáždění delegátů; to žalovaný dovodil z dokumentu Výroční zpráva za rok 2002 pro shromáždění delegátů. Z tohoto dokumentu vyplývá, že snahou žalobce bylo, aby Výkonový a honorářový řád byl závazným vnitrokomorovým předpisem, přitom sazby v tomto řádu uvedené představují nejnižší částky, za které může být dokumentace autorizovaným inženýrem i technikem zpracována. O vydání Výkonového a honorářového řádu byli informováni rovněž členové žalobce, a to prostřednictvím valných hromad oblastí a prostřednictvím oborového časopisu žalobce.
Zejména ze shora uvedených skutečností správní orgán prvního stupně dovodil, že žalobce se dopustil porušení § 3 odst. 1 zákona, neboť tím, že na zasedání představenstva, které se konalo ve dnech 22. až 23.11.2002, schválil obsah a vydání Výkonového a honorářového řádu, a sice jeho třetí vydání, obsahující v části 1. Všeobecná část, bod 1.14.3., hodinové sazby za výkony dané rozpětím v Kč/hod, v části 4. Pozemní stavby a pozemní objekty, bod 4.2., tabulku č. 1 (%) a tabulku č. 2 (Kč) s údaji o započitatelném procentu pro výpočet honoráře (v tabulce č. 1) a s údaji o pevné částce honoráře (v tabulce č. 2), v části 5. Inženýrské stavby a objekty, bod 5.2., tabulku č. 1 (%) a tabulku č. 2 (Kč) s údaji o započitatelném procentu pro výpočet honoráře (v tabulce č. 1) a s údaji o pevné částce honoráře (v tabulce č. 2), v části 5. Inženýrské stavby a objekty, bod 5.3., tabulku č. 1 (%) a tabulku č. 2 (Kč) s údaji o započitatelném procentu pro výpočet honoráře (v tabulce č. 1) a s údaji o pevné částce honoráře (v tabulce č. 2) a v části 6. Technologické stavby a objekty a technologická zařízení, bod 6.2.2., tabulku pro stanovení celkového základního honoráře s údaji o započitatelném procentu pro výpočet honoráře, dopustil se zakázaného a neplatného rozhodnutí sdružení podnikatelů, které může vést k narušení hospodářské soutěže na trhu služeb poskytovaných autorizovanými inženýry a techniky činnými ve výstavbě. Toto jednání bylo žalobci do budoucna zakázáno, žalobci byla uložena pokuta ve výši 500.000,- Kč a žalobci byla v souvislosti s porušením zákona uloženo splnění opatření k nápravě. K podanému rozkladu žalobce pak žalovaný změnil první výrokovou část rozhodnutí vydaného v prvním stupni správního řízení, a to tak, že deklaroval, že žalobce tím, že na zasedání žalobcova představenstva, které se konalo ve dnech 22. až 23.11.2002, schválil obsah a vydání Výkonového a honorářového řádu, a sice jeho třetí vydání, obsahující v části 1. Všeobecná část, bod 1.14.3., hodinové sazby za výkony dané rozpětím v Kč/hod., v části 4. Pozemní stavby a pozemní objekty, bod 4.2., tabulku č. 1 (%) a tabulku č. 2 (Kč) s údaji o započitatelném procentu pro výpočet honoráře (v tabulce č. 1) a s údaji o pevné částce honoráře (v tabulce č. 2), v části 5. Inženýrské stavby a objekty, bod 5.2., tabulku č. 1 (%) a tabulku č. 2 (Kč) s údaji o započitatelném procentu pro výpočet honoráře (v tabulce č. 1) a s údaji o pevné částce honoráře (v tabulce č. 2), v části 5. Inženýrské stavby a objekty, bod 5.3., tabulku č. 1 (%) a tabulku č. 2 (Kč) s údaji o započitatelném procentu pro výpočet honoráře (v tabulce č. 1) a s údaji o pevné částce honoráře (v tabulce č. 2), a v části 6. Technologické stavby a objekty a technologická zařízení, bod 6.2.2., tabulku pro stanovení celkového základního honoráře s údaji o započitatelném procentu pro výpočet honoráře, dopustil se zakázaného a neplatného rozhodnutí sdružení soutěžitelů, které může vést k narušení hospodářské soutěže na trhu služeb poskytovaných autorizovanými inženýry a techniky činnými ve výstavbě. V ostatních bodech bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrzeno; šlo o výrokové části, které se týkaly zákazu jednání do budoucna, uložené pokuty a uložených opatření k nápravě. Rozhodnutí žalovaného bylo žalobci doručeno dne 14.3.2005 a ten je napadl žalobou.
Soud k námitce žalobce o nezpochybnění vydávání honorářových řádů v rámci legislativního procesu doplnil dokazování stenoprotokoly ze 16. schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 14.5.2003 a ze dne 28.5.2003 při projednávání sněmovního tisku 120, tj. novely zákona o výkonu povolání, pořízenými z internetových stránek Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (www.psp.cz ; sněmovní tisk 120, vládní novela zákona o výkonu povolání autorizovaných architektů). Ve druhém čtení uskutečněném dne 14.5.2003 byl podán pozměňovací návrh na doplnění § 23 odst. 3 písm. i) zákona o výkonu povolání (při projednávání v souvislosti s jinou novelizací označován jako písmeno j/) v tom směru, že by žalobce byl oprávněn vydávat ceníky a honorářové řády "s doporučenými minimálními cenami za práci". Tento návrh však ve třetím čtení uskutečněném dne 28.5.2003 nebyl přijat (hlasování č. 412).
V průběhu řízení před soudem účastníci setrvali na svých shora uvedených stanoviscích.
Nad rámec žaloby uplatnil žalobce při jednání uskutečněném dne 16.5.2006 námitku směřující do nesprávné aplikace § 1 odst. 2 zákona, neboť žalobce je soutěžitelem poskytujícím služby obecného hospodářského významu a jeho činnost se tak vymyká věcné, resp. personální působnosti zákona. Zákon se tedy na žalobce dle jeho názoru vůbec nevztahuje.
Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "s.ř.s."), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.), přitom jde o žalobu přípustnou (§ 65, § 68, § 70 s.ř.s.).
Pokud jde o námitku uplatněnou při jednání soudu uskutečněném dne 16.5.2006, podle níž žalobce je soutěžitelem poskytujícím služby obecného hospodářského významu a jeho činnost se tak vymyká věcné působnosti zákona, ta nenalézá své opory v podané žalobě; v ní totiž žalobce (str. 2 žaloby, úvod části III.) toliko stručně deklaruje rozdílný právní názor na tuto otázku, aniž by tuto otázku učinil předmětem přezkumu soudu. Je-li řízení o žalobě podané podle § 65 a násl. s.ř.s. ovládáno kromě zásady dispoziční též zásadou koncentrační promítnutou v § 71 odst. 2 s.ř.s. a lze-li tedy rozšířit žalobu o další žalobní body pouze ve lhůtě podávané z § 72 odst. 1 s.ř.s. pro podání žaloby samotné, pak bylo-li rozhodnutí žalovaného žalobci doručeno dne 14.3.2005, lhůta pro uplatnění této námitky již uplynula. Touto námitkou se tedy soud nezabýval, neboť i kdyby byla shledána důvodnou, nezpůsobovala by nicotnost napadeného rozhodnutí žalovaného, kterou by soud musel zkoumat a ke které by soud odlišně od nezákonnosti musel přihlédnout z moci úřední.
Krajský soud v Brně tedy přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích řádně uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.) a shledal, že žaloba není důvodná.
Předmětem sporu je tedy jednak otázka, zda žalobcem namítaná ustanovení zákona o výkonu povolání představují legální výjimku z aplikace § 3 odst. 1 zákona, a tedy zda toto ustanovení je na schválení a vydání Výkonového a honorářového řádu aplikovatelné, a dále pak žalobcem tvrzená nemožnost uložení pokuty za žalovaným dovozené porušení § 3 odst. 1 zákona pro uplynutí subjektivní tříleté lhůty.
Podle § 3 odst. 1 zákona jsou dohody mezi soutěžiteli, rozhodnutí jejich sdružení a jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě, které vedou nebo mohou vést k narušení hospodářské soutěže, zakázané a neplatné, pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak. Zákon z hlediska právě projednávané věci jinak nestanoví, zvláštním zákonem by podle žalobcovy námitky měl být zákon o výkonu povolání. Ten v § 23 odst. 6 písm. i) stanoví, že do působnosti žalobce náleží mimo jiné vydávat ceníky a honorářové řády. Valná hromada žalobce, resp. shromáždění delegátů, pak podle § 25 odst. 4 písm. b) zákona o výkonu povolání schvaluje mimo jiné honorářový řád žalobce.
Pokud má tedy soud nalézt význam všech shora citovaných ustanovení ve vzájemných souvislostech, musí hledat takovou interpretaci, která mimo jiné striktně jazykovému výkladu, na němž svoji argumentaci vystavěl žalobce, přizná právě tu míru důležitosti, jaká jí náleží zejména, z hlediska doktrinálních východisek, na nichž je zákonodárství ve věcech hospodářské soutěže již dlouhodobě založeno, a z hlediska systematiky obou shora citovaných předpisů s přihlédnutím k právním předpisům kodifikujícím pro určité oblasti cenotvorby regulaci, jež pak přináší výjimku z pravidla cenotvorby založené výlučně na principech tržních.
Na rozhodnutí sdružení soutěžitelů ve smyslu § 3 odst. 1 zákona lze nahlížet jako na formálně či neformálně podchycený projev vůle soutěžitelů učiněný prostřednictvím autority, na niž sdružení soutěžitelé přenesli oprávnění k jejímu projevu. Úkonem takových autorit mohou být usnesení výkonných orgánů sdružení, jež mají byť i nepřímo zavazovat členy sdružení, tak i konkrétní ustanovení ve stanovách, případně v jiných interních předpisech sdružení. Není přitom rozhodné, zda takové rozhodnutí sdružení je přímo závazné pro členy sdružení či nikoli, zda je vůči nim vykonatelné pod hrozbou ukládání sankcí či nikoli, zda je výsledkem konsensu všech členů sdružení či nikoli apod.
Pojmově lze tedy skutečně na schválení a vydání Výkonového a honorářového řádu žalobcem nahlížet jako na rozhodnutí sdružení soutěžitelů; není přitom rozhodující pojmenování uvedeného dokumentu, ale jeho obsahová náplň.
Pokud jde o jeho hodnocení z aspektů soutěžního práva, tu soud poukazuje na extenzívní výklad tohoto pojmu kodifikovaného v článku 81 Smlouvy o založení Evropského společenství v komunitární judikatuře. Míra extenzívnosti přitom v minulosti zaznamenala značný vývoj. Původně bylo možno jako proti soutěžní rozhodnutí sdružení kvalifikovat pouze formální právní akty sdružení, které měly závazný charakter a byly směřovány "dovnitř" sdružení. Zpravidla muselo jít o akt závazný. Pokud tomu tak nebylo (jednalo se například pouze toliko o doporučení), bylo třeba, aby jej jeho adresáti v postavení účastníků sdružení akceptovali (rozsudek Evropského soudního dvora C-209/78 Heintz van Landewycke SARL and others proti Komisi, 1978, ECR-2111). Později se interpretace zpřísnila; ta umožňovala za proti soutěžní rozhodnutí soutěžitelů považovat i pouhé doporučení, u kterého nelze ze všeobecně závazných právních předpisů ani z interních předpisů takového sdružení jakoukoli přímou závaznost dovozovat Evropský soudní dvůr ve věci C-45/85 Verband der Sachversicherer proti Komisi (1987, ECR-405) konstatoval, že doporučení sdružení soutěžitelů lze považovat za protisoutěžní tehdy, pokud jej lze označit jako věrný projev vůle sdružení koordinovat chování svých členů bez ohledu na to, jaká je právní kvalifikace takového doporučení. Rozhodující je skutečnost, zda je takové doporučení ze strany členů sdružení chápáno jako "oprávněné" či jinými členy sdružení "reálně respektovatelné", bez ohledu na to, zda je skutečně v právním smyslu pro tyto subjekty závazné. Na tomto principiálním závěru již komunitární judikatura setrvala.
Typickou formou protisoutěžního rozhodnutí sdružení soutěžitelů je publikace ceníků ohledně zboží, které členové sdružení na trh dodávají. Z hlediska právní kvalifikace není v těchto případech rozhodné, zda částka uvedená v ceníku vyjadřuje konečnou cenu tohoto zboží, zda je toliko její složkou nebo zda představuje "jen" určitou částku, která odpovídá minimálním nákladům, které je ze strany dodavatelů tohoto zboží, tj. členů sdružení, na jeho distribuci nezbytné vynaložit. Proti soutěžní charakter takových doporučení je zřejmý; je v něm citelně obsažen prvek horizontální spolupráce mezi členy sdružení. Tato doporučení mohou představovat výsledek určité koordinace (ke které v minulosti již nepochybně muselo dojít, a to v okamžiku, kde se soutěžitelé sdružili) za účelem způsobení koordinace jiné (koordinace v konkrétních otázkách postupu na trhu). Cenové doporučení směřující ke sladění nejnižších cen zboží, byť nezávazné a proto formálně dobrovolně respektovatelné, je doktrínou soutěžního práva považováno rovněž za soutěži nebezpečné, neboť členům sdružení umožňuje velmi přesným způsobem identifikovat budoucí cenovou politiku některých členů sdružení v postavení konkurentů, u nichž lze s ohledem na jejich obvyklé soutěžní chování předpokládat, že cenové doporučení, byť nezávazné, budou respektovat. V případě existujícího doporučení se předpokládá možnost členů sdružení se s tímto rozhodnutím seznámit a vědět, jakým způsobem budou postupovat ostatní členové sdružení. Takovému doktrinálnímu pojetí pak plně odpovídá rozhodovací praxe na komunitární úrovni při aplikaci článku 81 Smlouvy o založení Evropských společenství, věcně obdobného § 3 odst. 1 zákona (např. rozsudek Evropského soudního dvora ve věci Vereeniging van Cementhandelaren proti Komisi, C-8/72, 1972, ECR-977 nebo rozsudek Soudu první instance ve věci Tréfileurope Sales SARL proti Komisi, 1995, ECRII-757).
Má-li tedy soud shrnout základní podmínky pro konstatování protisoutěžního charakteru rozhodnutí uskutečněných na úrovni sdružení soutěžitelů, pak předně musí jít skutečně o úkon sdružení. Ten, kdo za sdružení tento úkon učinil, musí být "oprávněnou osobou" nebo alespoň tak musí být členy sdružení vnímán. Jen tak lze úkon vnímat jak úkon sdružení vůči jednotlivým soutěžitelům. Kromě toho musí tento úkon směřovat od sdružení směrem k jeho členům. Navíc z tohoto úkonu musí vyplývat snaha o unifikaci chování určitého okruhu soutěžitelů, kteří jsou členy sdružení, aniž by z něj musela vyplynout jeho závaznost či dokonce možnost uložení sankce za jeho nedodržení. Již samotná existence doporučení, byť nezávazného a nevykonatelného pod možností udělení sankce, totiž zakládá principiálně protisoutěžní charakter, neboť v něm je přítomna způsobilost identifikovat budoucí soutěžní chování soutěžitele.
Všechny právě uvedené podmínky jsou v případě žalobcova jednání splněny, a tedy jeho jednání je principiálně jednání protisoutěžním; takovému závěru nad rámec shora uvedeného svědčí i skutečnost, že žalobce podle § 23 odst. 2 zákona o výkonu povolání sdružuje jako řádné členy všechny autorizované inženýry a autorizované techniky činné ve výstavbě.
Nevztahuje-li se na tento případ podle § 3 odst. 1 zákona výjimka vyplývající z prováděcího právního předpisu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a nestanoví-li jinak ani tento zákon, pak se pravidlo podávané z uvedeného ustanovení uplatní vždy, pokud zvláštní právní předpis výslovně nestanoví jinak. Pokud by tedy žalobce měl být vyjmut i přes zřetelně principiálně protisoutěžní charakter jeho jednání, jak bylo shora podáno, z obecného zákazu vyplývajícího z § 3 odst. 1 zákona, pak by muselo jít o vyjmutí expressis verbis buď ve vztahu k samotnému žalobci jako subjektu, nebo ve vztahu k jednotlivým jeho úkonům, jež znaky rozhodnutí sdružení soutěžitelů podle § 3 odst. 1 zákona splňují. Zákon o výkonu povolání by tak musel buď postavit najisto, že žalobce je autoritou nadanou oprávněním k cenotvorbě ve vztahu ke zboží dodávanému svými členy, anebo zřetelně určit, že některé jeho úkony se aplikaci soutěžního zákonodárství vymykají. Tak tomu však není.
Zákon o výkonu povolání ani jiný právní předpis výslovně nestanoví, že by ceny zboží dodávaného žalobcovými členy měly podléhat cenové regulaci, nestanoví proto ani základní pravidla takové regulace a nestanoví tak logicky výslovně ani orgán, jenž by byl k výkonu takové regulace oprávněn. Žalobce není cenovým orgánem podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, neboť v uvedeném předpisu není zmiňován, ani jím výslovně není podle jiného právního předpisu, tu zejména podle zákona o výkonu povolání, ani není žádným právním předpisem takovému orgánu postaven naroveň.
Zákon o výkonu povolání ani jiný právní předpis neobsahuje nadto ani konstrukci, jež by odpovídala například konstrukci podávané z § 22 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je odměna advokáta na základě výslovného zmocnění v zákoně stanovena podzákonným právním předpisem vydávaným "ústředním orgánem státní správy - vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutí žalobce, jež je nyní předmětem posuzování, tak nehledě k absenci jakýchkoli pravidel pro jeho uskutečnění nemůže být postaveno naroveň právě uvedenému prováděcímu předpisu vydanému na základě výslovného zmocnění v zákoně. Obdobně by bylo možno odmítnout žalobcův argument ohledně odměn notářů (§ 107 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, notářský řád, ve znění pozdějších předpisů, a navazující vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví, ve znění pozdějších předpisů).
Není-li tedy v případě žalobce a cen zboží dodávaného jeho členy takových výslovných pravidel, nastupuje pravidlo příznačné pro oblasti cenově neregulované, a sice pravidlo o tvorbě cen výlučně na principech tržních - na principech svobodné soutěže. Textace použitá zákonodárcem v § 23 odst. 6 písm. i) zákona o výkonu povolání, podle něhož žalobce je oprávněn vydávat ceníky a honorářové řády, tu nemá takovou normativní sílu, která by z něj činila regulátora cen zboží dodávaného jeho členy. Není-li "vydávání ceníků" coby právní pojem nijak konkretizováno, není-li zejména stanoveno o jaké ceníky se má jednat, jakého konkrétního zboží od jakých konkrétních dodavatelů, jak mají být schvalovány a vydávány a kdy a do jaké míry jsou závazné, nelze mu přiznávat význam ve smyslu "určovat ceny zboží dodávaného členy sdružení či jejich složky". Tato dikce se nejvýše může významově blížit oprávnění pro žalobce publikovat zpětně přehled již určených cen jednotlivými členy sdružení (byť i tu soud na základě shora podaného výkladu připouští principiálně protisoutěžní charakter takové činnosti, neboť i takové jednání žalobce je způsobilé identifikovat budoucí soutěžního politiku jednotlivých členů sdružení) coby formu spotřebitelského servisu v oblasti pro spotřebitele věcně problematicky přehledné. Tím spíše nelze význam ve smyslu "určovat ceny zboží dodávaného členy sdružení" dovozovat z toho, že do působnosti žalobce náleží vydávání honorářových řádů (§ 23 odst. 6 písm. i/ zákona o výkonu povolání), které schvaluje jeho valná hromada, popř. shromáždění delegátů (§ 25 odst. 4 písmo b/ zákona o výkonu povolání). Ani tu totiž není výslovně kodifikováno, že by "honorářovým řádem" měl být rozuměn přehled cen zboží pro futuro dodávaného jednotlivými členy sdružení či jejich složky, případně stanovení postupu pro jejich určení. Samotné schválení honorářového řádu valnou hromadou či shromážděním delegátů žalobce tu nemůže být považováno za legální oprávnění k nahrazení vůle soutěžitelů při stanovení cen za jimi dodávané zboží; legitimním důvodem k jinému výkladu tu nemůže být ani žalobcem deklarovaná snaha přiblížit, jaké plnění mohou odběratelé tohoto zboží od jednotlivých členů sdružených v žalobci oprávněně požadovat; neboť porovnatelnosti jednotlivých plnění by bylo možno dosáhnout například jeho podrobnější specifikací, nikoli uvedením cen.
Stejně tak nemůže soud za relevantní považovat žalobcovu argumentaci nezpochybněním oprávnění vydávat honorářové řády v průběhu legislativního procesu týkajícího se novely zákona o výkonu povolání provedené zákonem č. 224/2003 Sb.; novela byla zaměřena na transpozici evropského práva upravující vzájemné uznávání profesní kvalifikace za účelem volného pohybu osob v rámci Evropské unie, schvalování a vydávání honorářových řádů se přímo netýkala. Pozměňovací návrh směřující k tomu, aby ceníky a honorářové řády žalobce obsahovaly též doporučené minimální ceny za práci autorizovaných osob, nebyl přijat, a tedy ani z projednávání uvedené novely zákona o výkonu povolání neplyne zákonodárcův záměr kodifikovat žalobcovo oprávnění prolamující omezení podávané z § 3 odst. 1 zákona.
Ani § 23 odst. 6 písm. i) zákona o výkonu povolání, ani § 25 odst. 4 písm. b ) téhož zákona tedy nepředstavují legální výjimku z aplikace § 3 odst. 1 zákona, nejde tedy o normy zvláštního zákona předvídaného v generální klauzuli proti dohodám narušujícím hospodářskou soutěž obsažené v § 3 odst. 1 zákona. Na žalobce se tedy bez výjimky uplatní zákaz dohod narušujících hospodářskou soutěž, jak je vyjádřen v § 3 odst. 1 zákona. Dospěl-li žalovaný k témuž závěru, aplikoval správný právní předpis a v jeho rámci správnou právní normu, přitom se nedopustil ani žalobcem namítaného interpretačního pochybení. Tato námitka žalobce tedy není důvodnou.
Důvodnou není ani druhá z obou žalobcových námitek, tj. námitka uplynutí lhůty pro uložení pokuty (nehledě ke skutečnosti, že jde o otázku prekluze, nikoli promlčení, jak žalobce dovozoval). Pokud přijetí textu Výkonového a honorářového řádu a pokyn k jeho tisku vyplývá ze zápisu ze zasedání představenstva žalobce, které se konalo od 21.11.2002 od 16.05 hodin do 23.11.2002 do 15.05 hodin, a pokud z téhož zápisu zřetelně vyplývá, že představenstvo žalobce Výkonový a honorářový řád schvaluje a že jeho užití doporučuje autorizovaným osobám při sjednávání honorářů s klienty, pak ke konkrétnímu úkonu, jenž byl žalovaným kvalifikován jako zakázané rozhodnutí sdružení soutěžitelů, nedošlo dříve, než představenstvo žalobce zasedalo. Z pohledu lhůty podávané z § 22 odst. 5 zákona pro uložení pokuty za toto žalobcovo jednání přitom není rozhodující, zda žalobce věcně obdobné úkony uskutečnil již v minulosti či nikoli. Žalovaný zřetelně specifikoval, jaké jednání žalobce za zakázané rozhodnutí sdružení soutěžitelů považuje, a to včetně časového vymezení jeho jednání, žalobce přitom z pohledu přezkumu skutkové věty rozhodnutí žalovaného nečiní sporným, že k přijetí závěrů představenstva došlo druhý a třetí den jeho zasedání. Nemohlo-li se zakázané rozhodnutí žalobce uskutečnit dříve, než zasedalo jeho představenstvo, nemohl se před zasedáním představenstva o něm dozvědět ani správní orgán prvního stupně. Subjektivní lhůta tří let podle § 22 odst. 5 zákona tedy předně nemohla začít plynout před zasedáním představenstva. Již z této skutečnosti soud dovozuje, že rozhodl-li žalovaný o uložení pokuty dne 9.3.2005 rozhodnutím doručeným žalobci dne 14.3.2005, subjektivní lhůta tří let vyplývající § 22 odst. 5 zákona byla dodržena. Ze shora uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 1 a 7 s.ř.s. Žalobce ve věci úspěšný nebyl, proto mu náhrada nákladů řízení nepřísluší. Ta by příslušela žalovanému, neboť ten měl ve věci plný úspěch. Soud však neshledal, že by žalovanému vznikly náklady, jež by převyšovaly náklady jeho jinak běžné administrativní činnosti, nadto přiznání náhrady žádných nákladů žalovaný nepožadoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
