Kasační stížnost proti Rozsudku Krajského soudu v Brně
Stěžovateli byl dne 19.5.2006 doručen Rozsudek Krajského soudu v Brně sp.zn. 31 Ca 29/2005, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalovanému, jakož i jeho nárok na náhradu nákladů soudního řízení.
Proti tomuto rozsudku podává stěžovatel ve lhůtě kasační stížnost, jíž se domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí.
Kasační stížnost podává stěžovatel z důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1, písm. a), písm. b), tedy proto, že soud nesprávně posoudil právní otázky řešené v předcházejícím řízení a dále proto, že řízení před soudem bylo postiženo vadou, která mohla způsobit nezákonnost rozhodnutí.
Vadu řízení spatřuje stěžovatel především ve skutečnosti, že Krajský soud v Brně nezkoumal námitku stěžovatele spočívající v jeho právním názoru, že je subjektem, který poskytuje na základě zvláštního zákona služby obecného hospodářského významu a že z tohoto důvodu se na stěžovatele nevztahuje zákon č. 143/2001 o ochraně hospodářské soutěže.
Soud posoudil tuto námitku pouze jako námitku uplatněnou až při jednání soudu uskutečněného dne 16.5.2006 a s odkazem na koncentrační zásadu ovládající správní řízení soudní se jí vůbec nezabýval. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na ustanovení prvních odstavců článků III. a IV. svého žalobního návrhu, kde uvádí: "Přes rozdílný právní názor žalobce na posouzení jeho činnosti žalovaným, když podle názoru žalobce je subjektem, který poskytuje na základě zvláštního zákona služby hospodářského významu, vytýká žalobce ….. především". Z textu této části žaloby je zřejmé, že se nejedná o námitku, kterou by stěžovatel uplatnil až po uplynutí zákonné lhůty k podání správní žaloby. Stěžovatel pak v této souvislosti v závěru svého žalobního návrhu výslovně odkazuje na argumenty uváděné v jím podaném rozkladu a které všechny mají být důvodem pro zrušení rozhodnutí Úřadu pro hospodářskou soutěž, resp.jeho předsedy. "Bez ohledu na další vady právního posouzení, na které žalobce poukázal ve svém písemném rozkladu a které i nadále považuje žalobce za argumenty, které měly svědčit zrušení rozhodnutí úřadu…." V rozkladu stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže pak stěžovatel v článku 2. podrobně rozebírá svoji námitku směřující k právnímu výkladu, že stěžovatel má zákonem svěřeny služby obecného hospodářského významu a že rozhodnutím úřadu by takové poskytování služeb bylo stěžovateli znemožněno.
Shora uvedené skutečnosti odporují podle názoru stěžovatele názoru Krajského soudu v Brně, že námitku ohledně nesprávné aplikace ustanovení § 1 odst. 2 uplatnil stěžovatel nad rámec své žaloby, a to po lhůtě stanovené zákonem k podání žaloby samotné. Protože se soud touto námitkou vůbec nezabýval, má stěžovatel za to, že se jedná o takovou vadu řízení, která mohla ovlivnit jeho zákonnost.
Nesprávné posouzení právní otázky pak spatřuje stěžovatel v nesprávném posouzení ustanovení § 23 odst. 6 písm. j) zákona č. 360/1992 o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (dále jen zákon o výkonu povolání) a ustanovení § 25 odst. 4 písm. b) zákona o výkonu povolání. Soud dospěl k názoru, že není zvláštního zákona, který by ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona na ochranu hospodářské soutěže (dále jen ZOHS) způsobil vyjmutí z dohod zakázaných citovaným ustanovením. Pokud jde o argument stěžovatele, že tímto zvláštním zákonem je právě zákon o výkonu povolání, pak soud dospěl k názoru, že tomu tak není, neboť zákonodárce v tomto případě nepostavil najisto, že žalobce je autoritou nadanou oprávněním k cenotvorbě ve vztahu ke zboží dodávanému svými členy. Stěžovatel s tímto právním závěrem nesouhlasí. Domnívá se, že ustanovení § 23 odst. 6 písm. j) je zvláštním ustanovením, které stěžovateli dává oprávnění nikoli vydávat ceníky a honorářové řády ve smyslu pouhé ediční činnosti, ale ke skutečné cenotvorbě. Podpůrným argumentem pro takový výklad je nejen text oprávnění uvedený v ustanovení § 23 odst. 6 písm. i), kde je taktéž upravena pravomoc vydávat (v tomto případě vnitřní předpisy komory), ale především ustanovení § 25 odst. 4 písm. b), který výslovně svěřil valné hromadě stěžovatele popř. shromáždění delegátů, přijmout honorářový řád. Honorářový řád je terminus technicus užívaný v celé Evropské unii pro pravidla při určování odměny za poskytnuté služby. Stěžovatel má tedy za to, že zákonodárce cíleně svěřil stěžovateli pravomoc přijímat a vydávat ceníky a honorářové řády jako činnost, která není zakázaná ve smyslu ZOHS. Stěžovatel současně nesouhlasí s názorem soudu, že textace použitá zákonodárcem v ustanovení § 23 odst. 6 písm. j) zákona o výkonu povolání, podle něhož je stěžovatel oprávněn vydávat ceníky a honorářové řády, nemá takovou normativní sílu, která by z něj činila regulátora cen zboží dodávaného jeho členy. Stěžovatel má za to, že zákon o výkonu povolání je obecně závazným právním předpisem a že je-li jeho text v rozporu s jiným obecně závazným právním předpisem, pak nelze určit, že ten který obecně závazný právní předpis má větší či menší normativní sílu. Je věcí jen Ústavního soudu, aby případný rozpor mezi takovými obecně závaznými právními předpisy posoudil. Skutečnost, že oprávnění stěžovatele vydávat ceníky a honorářové řády nebylo blíže konkretizováno v tom směru, o jaké ceníky se má jednat, nemůže svědčit názoru soudu, že se nejvýše může jednat o publikaci zpětného přehledu již určených cen jednotlivých členů sdružení. Takovému právnímu posouzení odporuje systematika členění ustanovení § 23 odst. 6, kdy zákonodárce jednání týkajících se autorizovaných osob výslovně upravil použitím pojmu autorizovaná osoba (viz ust. § 23 odst. 6 písm. d), f), p), r) a t) zákona o výkonu povolání).
Nesprávné posouzení právní otázky spatřuje stěžovatel v posouzení námitky stěžovatele tykající se uplynutí promlčecí resp. prekluzivní lhůty k uložení pokuty. Podle ust. §22 ZOHS lze pokutu uložit nejpozději do 3 let ode dne, kdy se o porušení zákazu nebo nesplnění povinností uložených zákonem (ZOHS) Úřad dozvěděl. Soud dospěl k názoru, že žalovaný ve svém rozhodnutí vymezil časově jednání stěžovatele, které mělo vést k porušení zákazu stanoveného ZOHS a to konáním zasedání představenstva stěžovatele ve dnech 21-23.11 2003, přičemž z textu zápisu je zřejmé, že představenstvo stěžovatele schvaluje Výkonový a honorářový řád, a že jeho užití doporučuje autorizovaným osobám. Tato skutečnost vedla soud k, podle názoru stěžovatele, nesprávnému právnímu názoru, že nemohlo dojít k prekluzi dříve, než se konalo zasedání představenstva stěžovatele. Žalovaný popsal ve svém rozhodnutí jednání stěžovatele spočívající ve schválení Výkonového a honorářového řádu. Takové jednání se však neuskutečnilo ve dnech, tak jak je označil žalovaný ve svém rozhodnutí.. Stěžovatel vydal ve spolupráci s Českou komorou architektů a Českým svazem stavebních inženýrů první vydání Výkonového a honorářového řádu již v roce 1993, druhé, doplněné pak v roce 1996. O této skutečnosti Úřad prokazatelně věděl, což je zřejmé např.z rozkladu České komory architektů ze dne 20.6. 1995 proti rozhodnutí ministerstva pro hospodářskou soutěž ze dne 7.6. 1995 sp.zn. S14/95. Správní řízení je ovládáno zásadou neformálnosti. Není tedy rozhodující formální označení právního úkonu, ale jen jeho obsah. Ačkoliv tedy stěžovatel užil ve svém zápisu nepřesného výrazu, je zcela nepochybné, že jednání, ve kterém je meritorně spatřováno porušení zákazu se uskutečnilo již v roce 1993. V rozhodnutí žalovaného označených dnech, konkrétně 21.11.2003 přijalo představenstvo stěžovatele pouze technickou novelu, Výkonový a honorářový řád nebyl tedy ani vytvořen ani schválen. Byla schváleny jen jeho změny ve formě úplného znění a to pouze pro lepší orientaci členů stěžovatele při porovnávání původního textu a nově zapracovaných jeho částí. Tato skutečnost je zřejmá nejen s ohledem na okamžik skutečného přijetí Výkonového a honorářového řádu, ale i z jiných zápisů představenstva stěžovatele (např. zápis ze dne 14.2. 2002) Vzhledem ke skutečnosti, že uplynutí 3 leté lhůty k uložení pokuty je vázáno na okamžik, kdy se Úřad dozvěděl o porušení zákazu stanoveného ZOHS, aniž by zákon řešil jakým způsobem se Úřad o takovém porušení musí dozvědět, je nebytné považovat za "dozvědění se" jakékoliv nabytí vědomosti o porušení takového zákazu, bez ohledu nato jakým způsobem byla tato vědomost nabyta. Z tohoto důvodu má stěžovatel za to, že nebylo možné uložit pokutu stěžovateli, neboť došlo k marnému uplynutí subjektivní 3 leté lhůty stanovené ust.§ 22 ZOHS
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem navrhuje stěžovatel, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu ze dne 16.5.2006 sp. Zn. 31 Ca 29/2005 a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
