Architektura a konstrukce, proměny od druhé poloviny 20. století k dnešku

Na počátku 20. století se začaly rozpadat klasické architektonické řády, klasické styly, by´t již v novodobých podobách. Zároveň se začaly objevovat nové stavební materiály, nové stavební technologie. 1. světová válka znamenala pro celou společnost otřes, po němž se zdálo, že již nic nemůže být jako před tím. Architektura na to zareagovala rychle hledáním nového pojetí – jednoduchého, úsporného, výrazově racionálního, bezozdobného.
Z touhy nevracet se k minulým stylům začal vznikat nový styl doby, který se zdál být nadčasový – už netřeba vymýšlet nic dalšího.
V závěrečných dekádách století se však architektura znovu proměnila. Epizoda „jiného“ stylu, který neměl jednotnou ideu, jen věděl, čím nechce být a podle toho byl pojmenován postmodernismus znamenala další otřes architekturou. A do toho přišel až překotný vývoj nových technologií a materiálů, tentokrát nejen pro stavění samo, ale stejně tak pro navrhování, pro architektskou práci. jestliže funkcionalismus ještě pracoval s klasickými konstrukčními prvky – sloup, překlad, trám, stropní deska, najednou i to přestalo být závazné. Stavby měly jiné statické možnosti – stavby zavěšené, stavby pneumatické, stavby skořepinové ... to vše přinášelo nové možnosti tvarování, prostorového utváření.
A pak přišla doba počítačová, která už ruce architektům uvolnila dokonale – stavba nemusela být narýsovatelná ve dvou rozměrech, stavbu bylo možno začít navrhovat přímo jako prostorovou, trojrozměrnou kompozici.
A k tomu se přidala další nová situace – architektonické dílo přestalo být chápáno jako něco, co vzniká navěky. Přestala vznikat jako svého druhu věčná reprezentace. Postupně se stavby staly spotřebním zbožím – její životnost začala být měřena „pokud se vyplatí“ a pak je stavba nahrazena novou.
A společnost o takovou architekturu jakoby definitivně ztratila zájem.
Jaké to má důsledky pro tvorbu, pro stavění – a jak to bude dál?